O skupině Marien jsem toho na tomhle ztraceném blogu napsal už hodně, rovnou tedy k novinkovému CD. Nahrávalo se v Českých Budějovicích začátkem roku 2012, opět pod dohledem dělníka muziky Petra Novotného, ve stejné základní sestavě jako CD první. Hostů nebylo třeba, přesto se nachomýtli dva - již zmíněný Petr Novotný na klávesy, klavír a David Landštof: bicí, perkuse. Jedenáct písní na albu je dílem Víťi Troníčka, jednou se autorsky prosadil Míša Paták a jednu si přinesl Zbyněk Rosendorf ze zaniklého trampského Magisonu. Obal jednoduchý, vkusný, s motivem otrhaných okvětních lístků mé drahé manželky. Toliko strohá fakta, pojďme konečně poslouchat.

Začínáme stejně jako v případě první desky - mementem. Tentokrát Mementem vitae o stárnutí nás mladých - sám bych to nevystihl líp jak Víťa touto písní. Memento vitae, dovolím si prorokovat, nebude nikdy takovým hitem, jako bylo už v době své premiéry na desce Krajina v Tobě Memento mori, přesto velmi vhodná píseň na rozjezd a ujištění, že poslechu nebudu litovat. Druhá píseň A bylo léto už to bude mít těžší. Oblíbená a naposlouchaná z koncertů a youtubů - jaká bude studiová verze? Dobré, dobré, ale ... nikdy by mě nenapadlo, že řeknu zrova tohle, jsa fanoušek spíše tvrdšího folkrocku než kytarového písničkaření - bylo tam těch bicí zapotřebí? Nesedí mi tam, nesedí. Je to zvláštní se bez nich obešla, stejně krásná a naléhavá jako naživo. Paradoxní, že zrova typická trempárna Pouliční lampa je jedinou písní na albu, kde bicí sednou ... jak to jen říct ... jako prdel na hrnec. Pro mě asi nejlepší počin na albu a moc rád bych si poslechl nějaké jiné dlouhohrající album přesně v tomto stylu. Pátá Pouta uzavírají jakousi první třetinu. Je to vlastně první píseň, kdy se ke slovu dostané krásný hlas Zdeny Troníčkové.

S Mejdanem v hlavě mám stejný problém jako s Klukem z Pardubic na desce předchozí. Nic proti "pakárnám", naopak, ale nerozumím dramaturgickému záměru nacpat je doprostřed a tříštit tak jinak vcelku svázanou koncepci. Uvítal bych jako bonus. Korengal Míši Patáka je moc pěkný song, ale opět se nemůžu zbavit dojmu, že plnohodnotné bicí mu spíš cosi z atmosféry ubraly než aby byly přidanou hodnotou.

No a dostali jsme se k nejtěžšímu okamžiku V půli cesty. Sága rodu T. mohla být silnou a mrazivou výpovědí Víti na případném sólovém albu. Na albu Marien je to trošku rána pod pás. Ani nevzpomínám, kdy naposledy se mi při písničce draly slzy do očí. Bez nadsázky. Ale při častějším poslechu ji budu asi muset vyřadit z playlistu. Jednak narušuje dost drasticky jinak vesměs pohodovou atmosféru, jednak bych nerad aby se něco tak intimního oposlouchalo a stalo běžnou písní znějící jako kulisa.

S následující písní Zrcadla mám opět pouze dramaturgický problém. Proč živá píseň uprostřed studiového alba? Proč ne jako bonus? Na druhou stranu mi přijde po Sáze rodu T. jako jediná možná, schopná nenásilně překlenout most zpět k veselejším písním. Proč tedy živě?

Kotlíky lásky - to je srdeční píseň, škoda že zrovna ona nejvíc ztratila ve studiu. Budu se tedy těšit na snad brzké živé provedení. Alchymista je spíše z těch Víťových osobních, Můze Marien naopak typická kapelní záležitost. Jen zase ty netypické bicí. Na první desce byly bicí Davida Landštofa taky, vlastně i na demu a vůbec mi nevadily. Tady ano. Jsem zmaten

Závěr patří starší záležitosti Vědomí člověka s klavírem Petra Novotného, krásným Zdenčiným hlasem a knopflerovskou kytarou - ta mě moc potěšila.

Hele, mám takovej nápad - co na příští desce ušetřit za studio a použít živé nahrávky? Vždyť v té atmosféře živelného podání je největší síla Marien. Nahrávání ve studiu přidá písním tu něco negativního, tu něco pozitivního, ale nic zásadního.

Každopádně díky za nejen dnešní den, krásný díky poslechu V půli cesty. Lidské a přesto ne laciné muziky je dneska málo a ve své snaze nebýt za každou cenu alternativní je Marien vlasně docela alternativní kapelou.