Dobrodružných zlodějských románů není moc. Lži Lockeho Lamory patří mezi zlodějskou fantasy, jsou více méně prvotinou mladého autora Scotta Lynche a jsou skvělou knihou. Pomalý start, kdy se seznamujeme s novými hrdiny a novým světem bohatě vynahradí spletenec lží a intrik, které postupně rozplétáme, muchláme, trháme, navazujeme a znovu rozplétáme. Inu, pány parchanty si nejde nezamilovat. Zájem o pokračování se dostavil spolu s poslední stránkou.

Druhý díl vyšel v češtině s dvouletým odstupem a sliboval dobrodružství na moři. Miluji pirátské romány. Ale zlodějské intriky na lodi uprostřed oceánu? To přece nejde.

Přestože hlavní hrdiny i jejich svět už máme zažitý, je rozjezd Rudých moří pod rudými nebesy ještě pomalejší než u první knihy. Oproti očekávání se hrdinové strašně dlouho plácají na souši a plánují nemožné, aby pak dílem náhody byli nuceni všechno zahodit a užívat si slasti i strasti pirátského života. Bohužel se potvrdilo, že piráský a zlodějský román nelze skloubit. Kniha je rozdělena na část z jednoho světa a část z druhého. Navíc tak násilně jakoby vám někdo ukradl knihu před koncem ... špatný příklad. Spíš jako když strávíte v práci několik dní usilovné práce na projektu, který pak zruší a přidělí vám jiný.

Rudá moře mají také více hluchých míst než Lži a odbytý konec. Sice se pořád jedná o slabší nadprůměr a neměl jsem chuť knihu odložit, ale už jsem se těšil až to skončí. Dám ještě šanci třetímu dílu a uvidíme.