Braxovy autorské písně neotřelých melodií a kvalitních textů hrála kapela ve složení basa, kytara, banjo a foukací harmonika. Pokud tedy budu brát tu základní sestavu (kapela měla chvíli například houslistu - Slávek Forman). Jedinečným poznávacím znakem skupiny byla perfektně šlapající bezpražcová baskytara Petra Maršíka, až na vyjímky agresivní a naléhavý zpěv Michala Braxatorise a především muziku dravě postrkující banjo Petra Vošty a neodbytně pronikavá foukací harmonika mistra na tento úžasný nástroj Charlie Slavíka.

V roce 99 vyšlo Bafalu album Žena-ďábel a o dva roky později album Quo Vadis. Obě desky do sebe zapadají, stylově jedno jsou, jsou perfektní a mapují nejsilnější sestavu skupiny. Bohužel se dostaly víceméně jen ke skalním fanouškům - nepodařilo se je protlačit k žádnému velkému vydavatelství ani do běžné distribuce a osvěta probíhala formou domácího pálení a následným prodejem podepsaných exemplářů na koncertech nebo přes web. To je vše co zbylo z pozůstalosti Bafala. Tak zmizela v zapomnění dějin další skvělá muzika, zatímco jiné sračky dodnes vesele proudí éterem.

Už mě to tu nebaví, jéeéé
Už mě to tu nebaví, jéeéé
Už mě to tu žere!
Už mě to tu nebaví, jéeéé
Už mě to tu nebaví, jéeéé
Už mě to tu ...!

P.S.: V roce 2006 natočil Michal Braxatoris pod hlavičkou Bafala album Okoryba, ale bez banja a foukačky se úplně vytratil duch původní skupiny a album si její punc nezaslouží.

Dr. Jekyll, Mr. Hyde

Žena ďábel

Zas

Nevěra

Bílý myšky